ŽIVOTOPIS

Počíná to zrozením

Světlo světa jsem spatřil 12. ledna roku 1955 v Praze.

Jako novorozeně jsem bydlel na Zámeckých schodech č. 8. Pokřtěn jsem byl v kapli Zemské nemocnice, kmotrou mi byla setra matky, teta Dana, budoucí manželka fotografa Petra Tauska.

Velkou část dětství jsem prožil u babičky a dědy, kde bydleli i teta a strejda.

Mnoho vzpomínek se váže k pobytům s babičkou v Týně nad Vltavou, kde její sestra bydlela v domku poříční správy u jezu a mým průvodcem i v létech pozdějších mi byl starší takřka bratranec Karel. Vzpomínky zůstaly, jezy i plovárnu pohltila Orlická přehrada.

I do ZDŠ jsem nastoupil během péče prarodičů, bydlících v Ondříčkově ulici, koženou aktovku s penálem jsem tedy nesl do školy na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Za rodiči na Žižkov jsem občas jezdil trolejbusem, kterému co chvíli vypadlo napájení a řidič musel vylézat a nahazovat ho na dráty.

Dodnes miluji železnici, jsa zrozen ve století páry. Náš po letech obnovený model železnice - video

Až ve třetí třídě jsem přestoupil na školu v Jeseniově ulici, často jsme si chodili hrát do Kapslovny, bruslili na Ohradě - tam jsem si poprvé namontoval šlajfky a u zastávky trolejbusu byl stánek s chlebem z hořčící, kus za 20 haléřů, nebo se toulali po Židovských pecích. Právě zde mne a kamaráda Platejse roku 1966 oslovil jakýsi chlápek s tím, zda nechceme zažít nějaká dobrodružství.

Byl to docela frajer, jednak nás nalákal do pod hlavičkou Psohlavců fungujícího ilegálního skautského oddílu a pak stále jsme i my kluci měli v hlavě varování stranit se cizích lidí po nedávném případu brutální odporné dvojité sexuálně-kanibalistické vraždy (nechutné a neuvěřitelné podrobnosti o smrti dvou chlapců ZDE).

Tím začala moje skautská léta, jak strejda, tak matka byli v minulosti skauty, kupodivu to nějak překousl straně věrný otec. Onen chlápek z Židovských pecí byl Pedro, občanským jménem Jiří Zachariáš, shodou okolností bydlící tou dobou také v Ondříčkově ulici. Vyfasoval jsem přezdívku Rigi a mé pořadové členské číslo v oddílu Pětka bylo a dodnes je 12.

V roce 1968 jsme byli přítomni ustavující schůze obnoveného Junáka, stejně jako se účastnili potyčky s milicionáři v prvomájovém průvodu toho roku.

Přišel srpen roku 1968, osudové obsazení Československa spojeneckými vojsky. Jako kluci jsme byli aktivní, rozšiřovali z auta nám předané tiskoviny a stejně jako celá republika jsme byli na vlně zklamání. S Platejsem, který v oddílu dlouho nevydržel, jsme byli na pohřbu Jana Palacha, rok poté jsem v srpnu zažil hrůzu v ulicích, kdy již polepšení Češi stříleli do vlastních lidí. Jednou z obětí byl Bohumil Siřínek, kluk starý jako já.

Skok do roku 2019 - Jen čirou náhodou manželka zjistila, a to právě den před padesáti lety od 21. srpna 1969, že Siřínek bydlel kousek od nás (ač jsa rodem z Prahy, později jsem emigroval na jih vlasti) a má hrob na hřbitově, kam často chodíme. Zorganizovali jsme tedy narychlo pietní setkání, kde promluvil i biskup CČSH. Přítomna byla i Česká televize, večer jsem se na hřbitov ještě musel vrátit pro natočení živého vstupu (besedu o Africe jsem měl v nedaleké Vráži, tak projektor chvíli obsluhoval syn), spolu s místním rodákem architektem Josefem Pleskotem. V archivu ČT v čase 33 minut ZDE.

V roce 1969 jsem Pětku opustil, ale ta léta pro mne jsou nezapomenutelná dodnes. Pedro mne naučil ctít dnes tak směšné zásady, jako pravdomluvnost, pomáhání slabším - po návštěvách Afriky přispívám pravidelně na UNICEF, respekt k přírodě a v souladu

s názory mé matky i mne vedl k správnému světovému názoru - komunisty a nacisty opravdu nemám rád.

S Pedrem, chartistou, legendou a historikem skautingu jsem v kontaktu dodnes a těší mne, že si mne váží za to, co dělám a kým jsem. Vše by bylo třeba jinak, a tak jsem mu na oplátku poděkoval v závěru druhého natáčení pro Paměť národa - dostupné ZDE.

Již v deváté třídě jsem se počal věnovat hudbě, od párakordových písních skautských ohňů jsem již podlehl rocku. Později, během studia na Střední průmyslové škole grafické v Praze, jsem položil základ kapele Nemesis - více o ní ZDE.

Během studia na grafárně jsem se od dvojky z chování dopracoval k podmínečnému vyloučení, chodil jsem na brigády, nejčastěji dělat průvodčího na pražských tramvajích.

Po vystudování - z 30 nás k maturitě šlo 11 (dva nepřipuštěni pro účast na osudovém koncertu Plastiků v březnu 1974, jedna spolužačka si krátce poté prostřelila hlavu), jsem se vrhl na další vzdělávání na VŠCHT.

Ač v chemii kupodivu docela zdatný, díky důkladným základům ze ZDŠ, časem mi docházelo, že pro tento obor zrozen nejsem, navíc matematika byla víc než náročná a pak když mně dvě spolužačky pozvaly, že budeme spolu učit, tak šlo opravdu jen o učení, celkově zcela jiné prostředí, než na umělecké škole. Takže jsem studium přerušil a nastoupil jako závozník u podniku Domácí potřeby.

Tou dobou již kapela Nemesis odhodila dětské plenky, spolu se mnou a mladším bratrem Michalem byl zásadní posilou student konzervatoře Michal Pavlík, který přivedl i další konzervatoristy - baskytaristu Karla Nováka a houslistu Luboše Havláka. Následně jsem pracoval v podniku Výstavnictví jako aranžér a v družstvu Fotografia.

Hledaje smysluplnější zaměstnání poté, co jsem oznámil ukončení aspirace na inženýrský diplom, jsem nastoupil jako vychovatel do dětského domova. Tato práce mne bavila a naplňovala, takže jsem absolvoval zkoušky na Pedagogickou fakultu UK. Při pohovoru mi pak bylo sděleno, že jsem vyhověl, ale nejprve abych absolvoval vojnu, které se tím chci vyhnout, a pak to mám zkusit znovu. Tím byla činnost kapely Nemesis přerušena a spoluhráči Pavlík s Novákem založili pro Janu Kratochvílovou kapelu Motor, Luboš Havlák se rozhodl věnovat plně klasické hudbě.

Tato intervence mého otce pokračovala tím, že na vojenské správě mi zajistil podle zelených mozků tu nejhorší možnou vojnu, tedy u novodobých PTP ve Vyškově. Nastoupil jsem 2. ledna 1988, kdy jsem v třeskutých mrazech ztratil své dlouhé vlasy, ale ponechal si oproti jiným důstojnost. Žádný med to nebyl, jeden primitivní kriminálník vedle druhého a pár nás rovněž nehodných držet zbraň, ale přežil jsem to. Tam jsem potkal pár zajímavých lidí, spolubojovníky muzikanty nebo lampasáka, který zůstal na vojně coby stavební inženýr z jakéhosi nařízení, a tak ji miloval stejně, jako my. Krom hraní jazzu, s kterým jsme vyhráli při klání vojenských souborů, jsem tam začal skládat písničky v art rockovém duchu (ty byly později základem repertoáru obnovených Nemesis).

Podobné momentky z mé kanceláře na vedení stavby by se soudruhům - oproti za donášené pivo pro civilní zaměstnance ofocovanou pornografii (ač oficiálně jsem byl fotografem a filmařem, dokumentujícím budování komplexu vysoké školy pro budoucí lampasáky), asi nelíbily.

Následoval návrat do civilu spojený s oslavou, kdy jsem málem zahynul při výbuchu mnou sestrojeného ohňostroje (život mi zachránil basista Honza Střížovský, dnes spoluhráč Jiřího Suchého v divadle Semafor) a poté práce ve výchovném ústavu v Liběchově a pozdější návrat do DD Dolní Počernice. Během té doby jsem dálkově vystudoval speciální pedagogiku, takže druhá maturita. Ke konci dlouhé praxe, přerušené v roce 1984 - 1985 prací pro Pragokoncert se skupinou Leška Semelky, jsem se přemístil do Horních Počernic, kde jsem v roce 1989 podal výpověď z důvodů výhrad k vyhazovu kolegů, napojených na chartisty, např. syna chartistky Jiřiny Šiklové Honzy, vnučky básníka Františka Halase Kateřiny, provinivší se Biblí apod. - viz korespondence níže. Zakrátko přišel listopad 89.

Tou dobou jsem byl ženatý (Pavlík, Semelka i David Koller se svatby účastnili) a měl dvě děti - Lucii a Petra.

Zprvu jsem se stal vedoucím (sám sobě), v prodejně nápojů v Karlíně. Později, po krátké epizodě v hotelu Růže v Blatné, jsem opět krátce pracoval jako zaměstnanec na baru v jazz klubu Agharta, abych vbrzku coby OSVČ bar dlouhá léta sám coby nájemce provozoval. S tím bylo spojeno vystudování hotelové školy. Tak, jako se spolek kolem mého bratra hned zkraje zbavil Oty Svobody, duchovního otce klubu - který odešel věnovat se kultuře v České televizi, mne se elegantně zbavili při stěhování na novou adresu. Současně jsem se právě rozváděl. Po rozvodu mi byly děti svěřeny do péče a samozřejmě jsem neviděl ani korunu z výživného.

V roce 2005 jsem otevřel vlastní klub Akord, a to díky nasazení a finančnímu zajištění matkou (její laskavost splácím a vděčný jí jsem dodnes). Po třech letech přišla hospodářská recese a z prodělků nebylo úniku, takže činnost jsem ukončil - jedním z posledních koncertů byl Ray Wilson, poslední zpěvák art rockové legendy Genesis, a po roce se spolu s plně invalidním synem odstěhoval na Písecko, kde jsme měli rekreační chalupu.

Kontrakt na koncert Ray Wilsona * naše víska a chalupa u kapličky

Tam žiji dodnes, syn vyfasoval v lednu 2022 čtvrtou mrtvici a já v roce 2012 druhou manželku, která mi pomáhá o něj pečovat, ač sama je také plně invalidní.

Díky pádu železné opony jsem mohl začít cestovat jinam, než do Maďarska nebo Bulharska, kde jsem byl v dětství s rodiči, nebo NDR a Rumunska, kam jsem vyrazil stopem.

Západní Berlín tedy to byl ještě předtím, kdy jsme nechali doma jako záruku návratu malou dceru. Začalo to výjezdy mojí starou Škodou 100 do Bavorska, následovaly dalšími vozy nesčetné cesty do Dalmácie, později již Citroenem Berlingo po Francii, Belgii, Rakousku, Německu, Itálii...

Dálky jako Egypt, zejména Sinaj, již samozřejmě byly letecké cesty, stejně jako rovníková safari v Tanzani a Keni. I když můj důchod je víc než směšný, přispívám na záchranu dětských životů v Africe i jinde přes UNICEF.

Navázal jsem spolupráci s Novinkami.cz - rok 2010, kde publikuji cestovatelské články s linky na videa již od roku 2010, několikrát měsíčně pořádám cestovatelské besedy, kde živě komentuji filmy z navštívených oblastí. Píši pro Kulturne.com a občas i pro jiná média.

Jakožto, po emigraci ze Stověžaté, jihočeský regionální autor, jsem zařazen do databáze spádových autorů. A jelikož jsou tam třeba Jindřich Šimon Baar, Petr Bruckner, Jan Čarek,... přes Gustava Meyringa a Leoše Janáčka Josefem Váchalem a Jiřím Žáčkem abecedně konče, tak kterak pravil pan Suchý, lze jeho slovy konstatovat:

A zatím kolem běžel čas
a mně unikly souvislosti.
No nedivte se prosím Vás
- v takový krásný společnosti...

Mým přáním je zemřít zdravý a ne zcela blbý.

Jak se na zodpovědného člověka sluší - byť je zván rozevlátým bohémem, bianco parte mám připravené :-)