Rozhovor s Alexandrou Myškovou - Písecké postřehy 19.10.2022

první stránka rozhovoru

dokončení rozhovoru

Naše nejstarší žijící herečka miluje jižní Čechy a světu přeje lásku a mír

Letos v dubnu oslavila své 100. narozeniny naše nejstarší česká herečka, režisérka a pedagožka Alexandra Myšková, dáma vyznávající svět bez válek a lásku mezi lidmi i v čase míru, oceněná Řádem krále Haralda V., a to za přínos norské a evropské kultuře. Ač má rodinu léta v Norsku, jižní Čechy jsou po léta jejím druhým domovem. Měl jsem to potěšení a čest si s ní popovídat jak o časech první republiky a prezidentovi Masarykovi, tak o její umělecké profesi, vztahu k jižním Čechám i o její milované fence. Oproti bulváru nemám potřebu vyptávat se na její první manželství s pohádkovým princem Miloslavem, ztvárněným Vladimírem Rážem. Tato neskutečně bystrá a noblesní, místem setkání a jejího domova u nás vlastně princezna, není nikterak pyšná a ve své zámecké komnatě si přes svůj věk našla čas na následující rozhovor.

Jak a proč jste si vybrala Vráž, tento nádherný zámek? Kvůli místu, nebo i pro péči, kterou nabízí?

V roce 1966 nám nabízeli v divadle různé možnosti pro pobyt o prázdninách a jelikož jsem jako malá holka jezdila do Písku na prázdniny a babička je z Vodňan, tak jsem si vybrala místo co nejblíže Písku a ocitla jsem se právě tady, ve Vráži.

Od kdy jste se tím stala vlastně zámeckou paní?

Ocitla jsem se tu dokonce i 21.srpna1968, jedno dítě jsem tehdy měla na Smíchovském nádraží, kde čekalo na odjezd na chmelovou brigádu. Druhé bylo na letním táboře třicet kilometrů odtud. V panice jsem řekla panu primářovi že odjíždím a on mi dal do auta benzín ze sanitky, abych mohla dojet za dětmi.

Roku 1969 jsem měla domluvený pobyt na prázdniny v Oslu, tím, co se v mém životě změnilo poté, se mi přerušil pobyt ve Vráži na dvacet let. V roce 1990 jsem se zde ocitla znovu poprvé a jezdila jsem od té doby pravidelně každý rok. Ve devadesáti dvou letech jsem šla do penze a pak mi ještě chodili v Norsku tři roky žáci domů. V devadesáti pěti letech mi začal ten tamní led a sníh trochu vadit, tak jsem sem začala opět jezdit častěji. 

Jaké máte vzpomínky na dětství a na první republiku?

Já jsem šťastný člověk, který se narodil v roce 1922. Čekalo mě dvacet let života v láskyplném prostředí. Byli jsme doma i ve školách vychováváni k lásce k této zemi, její historii a všemu, co nám dává.

Co pan prezident Masaryk, měla jste ho možnost vidět zblízka?

Pan prezident Masaryk byl pro mě osoba číslo 1. Nebyl to obdiv a úcta, cítila jsem k němu především LÁSKU. Rodiče mě vodili každý rok na Bílou sobotu před Rudolfinum, když předsedal vládě a já ho mohla vidět.  A také  do Stromovky, kde jezdil na koni. Ten vztah byl vždycky láska. K dvanáctým narozeninám jsem dostala v kůži vázaný památník a řekla jsem si „Ten památník mi začne Masarykem“. Odebrala jsem se na Hradčany k sekretářce pana prezidenta a požádala jsem tam o podpis pana Masaryka. A opravdu, památník mi začal věnováním od pana prezidenta.

Uplynul nějaký měsíc a rodiče mi řekli „Je tady francouzský premiér, nechceš si skočit pro podpis?“ Já jsem radostně zatleskala a řekla jsem, že na velvyslanectví si zajdu. Když se mi památník vrátil, byla jsem hrozně zklamaná, Barthou se mi podepsal přímo na první stránku pod pana prezidenta Masaryka!

To tedy musel být šok…

Víte, jak jsem si to přečetla, hned jsem mu svoji unáhlenost odpustila. Louis Barthou totiž pod věnování od Masaryka napsal: Je mi ctí umístit své jméno pod jméno největšího myslitele a humanisty přítomnosti.

Ten zápis v památníku bych rád viděl, abych si ho mohl ofotit, máte ho tady?

Ne, bohužel ne, má ho u sebe můj syn a ten je teď ve Španělsku, až se Martin vrátí, ofotografuje vám to.

Oslovil Vás některý z Masarykových nástupců?

Jeden ze dvou dramaturgů v divadle mi jednou řekl, jsme sice malý národ, ale během sta let jsme měli tři génie: Masaryka, Čapka a Havla. Havla jsem i poznala v divadle jako mladého chlapce.

Po konzervatoři jste hrála v různých pražských divadlech, na které angažmá a na jakou roli ráda vzpomínáte?

V divadle jsem začínala u Jindřicha Honzla, ve Studiu mladých. Potom se z nás stalo Studio Národního divadla Jindřicha Honzla. Následně mne vynikající režisér Jan Škoda pozval do Realistického divadla, které jsem milovala. Omluvila jsem se v Národním divadle i u Honzla a šla do  Realistického. A tam se mi dostalo štěstí a cti odehrát jedinou roli, o které jsem snila, Stázinu v Létě…

Tak to je skvělé, Šrámek, Splav, Měsíc nad řekou…, zase ten Písek! Na které herecké kolegy máte pěkné vzpomínky? Setkala jste se ještě nedávno s někým z kolegů té doby, z prken i ze školy. Co vím, o dva roky mladší Marta Kučírková, učitelka uměleckého přednesu na DAMU, zemřela letos v srpnu. Navštívil Vás zde někdo z hereckých kolegů?

Jistě, nedávnou tu byl třeba Viktor Preiss. Na Kučírkovou si pamatuji. A na ten umělecký přednes byla na DAMU skvělá moje kolegyně Anna Rotová a také Vondrovicová.

Co předcházelo Vaší emigraci?

Před Vánoci roku 1968 přijela na návštěvu na DAMU norská divadelní škola. V té době jsem už učila na DAMU, mým žákem byl i Viktor Preiss. Na oplátku nás pozvali, abychom se přijeli představit s konečným představením. V květnu 1969 odjel celý 4. ročník do Osla a sehráli jsme tam Langerovu Periferii s Viktorem Preissem v hlavní roli Frantina. Rektor divadelní školy se mě zeptal, jestli bych nechtěla přijet s dětmi na prázdniny, že mi sežene chatu. Po prázdninách tam strávených mi rektor navrhl, jestli bych u nich nechtěla hostovat. Divadlo v Praze mi dalo dovolenou a já jsem tam 1. září 1969 začala učit. Po roce mi byl opět nabídnut další rok.

Dostala jste prý Řád krále Haralda V., který se uděluje členům královské rodiny a předním dvorním dámám, jak k tomu došlo?

Slavili jsme v Oslu na škole moje sedmdesátiny, docházelo k půlnoci, když jeden z mých drahých norských žáků řekl: „A teď musí Sašu někdo podržet!“, protože přišla rektorka a do mikrofonu oznámila, že jsem dostala Řád krále Haralda V. za mé přispění ke kultuře.

Jaké je to, setkat se s králem? Dneska jste už vlastně princezna ze zámku, ale tenkrát?

Tam se to tak nebere, krále a jeho rodinu všichni milujeme, všichni mu máváme a tleskáme, lidé ho mají rádi a vnímají ho jako člověka, který vykonává svoji funkci pro svoji zem a národ. V Norsku je slovo láska ale celkově trochu něco jiného než tady. Tam jsou ty emoce jiné.

V Norsku máte rodinu, kolik části roku trávíte tam a kolik u nás?

S cestováním je to na přeskáčku, hlavně do toho vstoupil COVID a to bylo zoufalé, vše se zkomplikovalo a já zůstala dlouho tady. Setkáváme se už zase pravidelně, jak se situace zlepšila, letěla jsem tam. Ale nástupem zimy mám v Norsku poslední léta problémy, bydlím na kopci, tak přes zimu tam nelétám, s říjnem se vracím sem. 

Jaký máte názor na polarizaci společnosti, nepostrádající narůstající prvky nacismu u nás?

Dnešní doba je velice špatná, já ji nesu mimořádně špatně. V roce 1938  jsem prožila strach z války. Když lidé tleskali mobilizaci, tak já jsem si tenkrát jako mladá holka tajně říkala, aby to nikdo nevěděl - jen ne válku. Já jsem se styděla to říkat nahlas. A dneska má poslední pravnouček dva měsíce. Nechápu tu hrůzu, že dnes jsou lidé ještě schopni uvažovat o válce.

Jaký máte vztah k jižním Čechám?

Veliký, babička je z Vodňan a já jsem jezdila do Písku na prázdniny jako dítě.

Kde byste žít nechtěla?

Já bych řekla Norsko (smích).

Co pro Vás znamená Vaše psí přítelkyně - jak se jmenuje a kolik je jí let?

Jmenuje se Jipi a je jí třináct let, Jipušce. Jméno pochází z norštiny, kde znamená „Hurá!“

Takže ona má vlastně norské občanství?

Ona je taky perfektně dvojjazyčná. Jednou jsem ji nemohla dostat ze zahrady, tak jsem na ni zavolala norsky a ona hned přiběhla.

Často, když naproti v konferenčním pravidelně promítám filmy z cest, slyším od Vás z pokoje operu, od kdy jste se stala jejím milovníkem?

Když mi byly tři roky, vzali mě rodiče na Prodanou nevěstu, posadili mě do první řady, abych se mohla koukat do orchestru.

Které skladatele máte nejraději, pokud máte určité preference, tedy zda Mozart, Rossini, Verdi, Smetana?

Jsou to ti romantici, s těmi jsem vyrostla a mám je ráda na celý život. Hodně ráda mám baroko. Pro mě musí mít hudba melodii a ta mi v opeře 20. století nějak chybí.

A co moderní adaptace, když se hrdinové na jevišti obalí alobalem a podobně?

Víte, samozřejmě mám ráda tu klasiku. Ale musím Vám říct - viděla jsem na mém oblíbeném hudebním kanále Mezzo - ten mám doma už třicet let a nechala jsem si ho tady instalovat, nové zpracování barokní opery, byla to válka Řeků s Krétou. Hrozně mne rozčílilo, když tam všichni měli uniformy s baretem. Ale ta myšlenka byla tak vynikající, tak antimilitaristická, že jsem ji sledovala. Řeknu vám pro představu jednu scénu - otevřela se opona a na jevišti ležela spousta hadrů. Vtom udeřilo něco v orchestru a byla z nich armáda. Pak přijde vyjednávač a ohlásí mír. Ty uniformy spadnou a jsou z nich vesničané…, a já jsem jim ty barety odpustila.

To Mezzo je jen na operu, nebo je na něm i klasika a tak?

Opera, klasika, ale i jazz, ten ale neposlouchám…

To ani ten „starý“, z doby Vašeho mládí?

Ten ano, samozřejmě, ten miluji.

Jak to máte s Wagnerem, jednak skládal i pětihodinová díla a pak, i když za to nemohl, došlo k jeho zneužití Hitlerem?

Já jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlela, ale když se ptáte - muzika je to velká, o tom není sporu, ale na mne je to až příliš bombastické.

Co Vám dodává tu nevídanou životní energii? Jak to děláte, jestli to vůbec víte? Úžasné, třeba Zita Kabátová to štěstí neměla, strávila poslední roky na LDN.

Nikdy jsem pro to nic víc nedělala. Náruživě jsem kromě svých dětí milovala svoji práci. Pánbůh mi i připravil krásný osud, že jsem většinu života žila v lásce a láskou.

Takže máte pocit, že se Vám ta láska vrací dobrou energií do dalších dnů?

Víte, že bych vlastně řekla, že je to tak.

Jste nejen věkem, ale i evropanstvím zkušená dáma, co byste přála lidstvu do budoucna a před čím ho varovala?

Jediné, co bych si do budoucna přála, je mír, je mír, je mír! Ne válku, ne válku, ne válku! To je to jediné. Už bych si ve své stovce mohla dát pokoj, ale mám za sebou své tři generace. Copak to jde nic nečíst, nic neposlouchat, nemít strach?!

Takže žít v lásce a míru.

Ano, v lásce a míru.

Moc děkuji za čas a za příjemný rozhovor.